Už jsou to více jak 3 týdny po mém tvrdém pádu v Mnichově. Nejraději bych se vrátila ke své tréninkové rutině, kterou jsem občas proklínala. Jak moc mi chybí slova trenéra, který říká, že šampioni se ráno probudí unavení a večer jdou spát ještě unavenější.
Možná to bude znít bláznivě, ale už teď jsem si jistá, že mě tyto stavy budou více bavit. Hlavně zůstat trpělivá, protože momentálně je potřeba se řídit pravidlem "méně je někdy více". Čím ohleduplněji se budu o rameno starat, tím rychleji se bude hojit. Zároveň je však lepší nevěnovat zranění velkou pozornost, nejlépe na něj úplně zapomenout. Snažím se udržovat v kondici a úplně v tréninku nepolevovat. Takže konec smutku, zpátky k mému vyprávění.
Po návratu z Jižní Afriky bylo potřeba se rozhodnout, zda-li zůstat ve Švýcarsku nebo se vrátit do Čech. Nic proti Česku, ale rozhodla jsem se zůstat tam, kam momentálně patřím tedy ve Švýcarsku. Podle zpráv, co jsem dostávala z Čech, byla sportoviště již zavřená. Užívala jsem si každý další den, kdy byly bazény ještě otevřené. Pak nastalo období bez plavání. Venku byla poměrně zima. Dvakrát jsme vyrazila s kamarády na otevřenou vodu, ale ani neopren nás nedokázal zahřát. Další variantou pokusu o plavání byl bazének 2x4m na zahradě souseda, který se jarním sluníčkem postupně zahříval. Takže jsem zhruba 3x do týdne chodila plavat na gumu tam. Ke klasickému tréninku to mělo stále ještě daleko, ale i tak jsem měla radost z možnosti kontaktu s vodou. Tato situace trvala zhruba 6 týdnů. Potom už jsem opět mohla začít plavat se skupinou, když se bazény otevřeli pro vrcholové sportovce. Vrátil se i můj trenér Gordon a dalo se fungovat normálně. Jediné, co mi však vrtalo hlavou bylo, kdy se budu moci postavit na start dalšího závodu. Závody jsou právě to, co mě motivuje do tvrdého tréninku.
Možná se budu znovu opakovat, ale pro mě má v životě vše svůj důvod. Pokaždé si můžeme vybrat, jaká bude naše reakce. Naše rozhodnutí formují náš život. Buď něco chceš nebo ne. Nemám ráda výmluvy nebo shazování viny na někoho dalšího. Přestože to vypadalo, že se nedalo pořádně trénovat nebo měl každý různé podmínky pro trénink. Nebylo to úplně fér, ale každopádně i žádný důvod pro skončení se sportem.
Pro měl byl rok 2020 nakonec i dobrým rokem. Po dlouhé době jsem si mohla zazávodit na české půdě. Hned na první kolo českého poháru do Račic jsem nalákala několik mých tréninkových kolegů a kolegyň. Celá akce se moc vydařila, závěrečný sprint do cíle proti Alisse neskutečně bolel. O to chutnější to však byla výhra. Dalším závodem byl opět Český pohár, tentokrát MČR v olympijském triatlonu v Příbrami. Tam jsem pozvala svou bundesligovou parťačku Němku Caro Pohle, která suverénně zvítězila. Já si závod bezhákového formátu pořádně protrápila, přesto jsem se mohla radovat z mého prvního mistrovského titulu. Třetím závodem bylo Mistrovství ČR ve sprintu v Brně, kam jsem pozvala skupinu triatlonistek s Laurou Lindemann. Snad i tento závod byl o něco zajímavější, kvůli mezinárodní konkurenci. Vrcholem sezóny byl světový pohár v Karlových Varech, kam se díky prořídlému závodnímu kalendáři sjela úžasná konkurence. Zvítězila téměř neporazitelná Flora Duffy. Já finišovala kousek za další extra třídou Američankou Katie Zaferes na 12. místě. Myslím si, že úžasná atmosféra tohoto závodu zůstane na dlouho dobu v paměti nás všech.
Tímto výsledkem jsem si zhruba na 90 procent pojistila svou účast na Olympijských hrách v Tokiu. Byl to nádherný pocit. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak dlouhá cesta to byla a o to víc jsem v ní chtěla pokračovat.
